„Cítím ve svém srdci ohromnou bolest. Je mi nás, lidí, velmi líto. Ale ta bolest je za někoho jiného. Stojíme na okraji propasti a netušíme, že zbývá udělat jeden jediný krok vpřed k vlastní zkáze. A já mám neskonalou chuť do nás strčit. Odkud se bere ta naše drzá a pošetilá povaha? Kde jsme získali ten nadřazený pohled na svět okolo nás? Kde bereme to právo stavět sebe sama na piedestal, považovat se za nejinteligentnější bytosti světa, když se dokážeme bez pohnutí navzájem vykořisťovat, okousávat, vraždit? Pro vlastní zisk? Když dokážeme pohrdat vlastní Matkou. Kde bereme tu odvahu mrzačit a vraždit její děti? Bytosti upředené ze stejných vláken, jako jsme my.
Ó Nejvyšší příteli, ať přijde Tvá milost v podobě ponaučení! Dej nám ochutnat sladkosti utrpení, znovu, zas a zas. Pomoz nám zase trochu více milovat to, co Ty jsi stvořil. To, co jsi vytvořil pro nás všechny. Protože Ty miluješ všechny bez rozdílu. Malé, velké, černé i bílé. To za Tebe cítím svou bolest. Protože nevím, zda cítíš naši Lásku. Nevím, zda se cítíš i Ty milován.
Ale jsi!“